Nekonečné krásy Dolomit

    Když jsme se s Miškou před rokem bavili o krásách Dolomit, ani by mě tehdy nenapadalo, že další rok tam skutečně vyrazíme. Na začátku roku jsme si vymysleli termín a pomalu se začali připravovat. Já si průběžně ukládal místa, která bych chtěl vidět a Miška, která už tam několikrát byla, tak přidala svoje zkušenosti. Vznikl z toho poměrně dlouhý seznam míst a trailů. Hned první den jsem ale pochopil, že Dolomity nejsou Krkonoše a že jsem si to představoval trochu jako Hurvínek válku. I díky vysokým teplotám, které zmáhaly jak nás, tak převážně naší Kiwi, jsme museli často měnit plány a improvizovat. I tak to bylo skvělých 7 dní a rád bych se podělil o naše zkušenosti. Bude to asi delší povídání, tak se pohodlně usaďte, uvařte si kafe a jdeme se na to podívat.

Hory v Dolomitech působí majestátně.

    Na úvod je potřeba říct, že hlavní sezóna začíná v červnu a končí někdy v půlce září, takže v tomhle období je potřeba počítat s vyšší koncentrací turistů.

    My jsme vyrazili v sobotu 18. června ráno a až na menší zdržení u Brenneru jsme cestu zmákli za nějakých 8 hodin i se všemi přestávkami. První destinací bylo jezero Toblacher, italsky Lago di Dobiacco (připravte se, že se v celých Dolomitech dost mísí italština a němčina). Na tomhle jezeře je nejhezčí pohled směrem na jižní břeh, kde se sbíhají skály a vytváří obří průzor. Když se Vám povede chytit klidnou hladinu jezera, tak se Vám ukáže i skvělý odraz na hladině. Nám se nepoštěstilo, ale zase jsme chytli skvělý počasí. Auto se dá nechat na placeném parkovišti hned u jezera (stojí pár euro, ale nedá se tady parkovat přes noc) a následně se dá jezero bez problému obejít.

První zastávka u jezera Lago di Dobiaco.

    Když jsme se dokochali jedním jezerem, tak jsme vyrazili k dalšímu, podstatně známějšímu - Lago di Braise, někdy taky přezdívané jako Lago di Instagram. Tohle jezero je asi nejprofláknutější místo v Dolomitech. Snad každý zná pohled na tohle jezero, jehož dominantou jsou v řadě ukotvené dřevěné loďky. Byl to jeden ze spotů, který jsem chtěl vidět ze všech nejvíc, protože fotky odtud se mi hodně líbily, ale když jsme dorazili na místo, tak jsem z toho tak unešený nebyl. Naštěstí se nám povedlo záhadným způsobem vychytat večer i ráno bez většího návalu lidí.

Lago di Instagram

    Ráno jsme si pak celé jezero i obešli, což určitě doporučuji, protože okruh nabízí několik úchvatných výhledů a trasa není vůbec náročná.

Lago di Braise jak ho možná neznáte. 

Ještě jeden pohled ze vzduchu.

     U jezera se dá i dobře přespat v autě hned na prvním z několika parkovišť v nejvyšším bodě u jezera. Někde jsem ale četl, že přes den to regulují a dojet se tam nedá, tak si to pořádně nastudujte než tam vyrazíte. Pokud se Vám povede dostatečně pozdě přijet (my přijeli kolem osmé) a dostatečně brzdo odjet, tak Vás to ani nic nebude stát. My ráno ještě snídali u jezera, takže jsme odjížděli po deváté a stálo nás to nakonec 8€.

Místo je to opravdu fotogenické.

    Od vody jsme se přesunuli ke skalám. Konkrétně na Tre Cime, respektive pod Tre Cime. Původní plán byl za 30€ vyjet nahoru, prozkoumat to tam a i tam přespat v autě. Tenhle plán ale dostal trhlinu, když jsme zjistili, že těch 30€ už není na 24 hodin, ale jen do půlnoci. To znamená, že když chcete přespat přímo na Tre Cime, tak Vás to bude stát 60€. Přišlo nám to zbytečný, a tak jsme nakonec auto nechali na parkovišti u jezera Di Antorno a nahoru se vydali pěšky. Takhle, horší cestu jsem naplánovat nemohl. Naplánoval jsem trasu dlouhou cca 7 km a říkali si, že to bude v pohodě. Bylo by, kdybychom nešli s plnýma krosnama, protože jsme tam chtěli přespat a měli psa, který umí lézt po žebříku. Tahle trasa je docela náročná i bez bagáže a když jsem v jednu chvíli visel na žebříku a jednou rukou se horko těžko držel a druhou držel Kiwi, tak jsem si myslel, že to nedopadne dobře. Nakonec jsme to teda společně zvládli a nahoře si dali zasloužený voraz. Kiwi to ale celkově dost vyždímalo a my se nakonec rozhodli, že za 8€ naskočíme do autobusu a v klidu přespíme v autě pod Tre Cime.

Začátek cesty k Tre Cime.

Velmi oblíbené místo v Dolomitech.

Tre Cime působí majestátně i z větší dálky.

I příroda zde umí čarovat.

Východ u jezera Di Antorno.

     Návštěva Tre Cime byla teda docela zážitek. Pro nás to ale bude ještě o to silnější a nezapomenutelnější, protože... No, nebudu se rozepisovat, myslím, že následující fotka to dokáže vyjádřit líp než slova.

"Love is in the air"

    Tre Cime mě ale celkově nadchlo. Upřímně jsem tomu moc nedával, ale když dorazíte na vrchol, tak Vás naprosto odzbrojí majestátnost tohohle skalního útvaru. Celá skála se dá i obejít a je tam spousta zajímavých míst. To jsme si ale hold nechali na příště.

Tre Cime v celé své kráse.

    Ráno jsme posnídali u východu slunce, které krásně nasvítilo Tre Cime a vyrazili jsme o kus dál k dalšímu jezeru - Lago di Sorapis. Tohle jezero taky patří mezi jedno z nejnavštěvovanější míst a odpovídalo tomu i vytížení přilehlého parkoviště (opět bezplatné) a auty obsypané silnice pod kopcem. Cesta k samotnému jezeru je náročnějšího rázu a jsou tam místa, kde se opravdu zapotíte. My si zase nesli plnou polní a do toho jsme museli občas vzít i Kiwi do náruče. Po dvou a půl hodinách a 6,5 km v nohách v úmorným vedru jsme dorazili k jezeru a s hrůzou jsme zjistili, že se v něm nesmí koupat. Kupodivu to všichni dodržovali (a že tam bylo požehnaně lidí), takže jsme se smočili jen po kolena. Alespoň Kiwi se osvěžila a mohla se plácat ve vodě. Na pláži u jezera jsme se schovali do stínu a ve vodorovné poloze jsme čekali na západ. Bohužel se po páté hodině začalo rychle zatahovat, a tak jsme rychle postavili stan (ano, víme že se tam nesmí stanovat), udělali jídlo a zalehli. Přihnala se poměrně silná bouřka a déšť, nicméně už kolem osmé vše odeznělo a zůstala jen mlha. Na chvíli jsme tedy ještě vylezli, pokochali se, hodili řeč se švýcarskými spolunocležníky z vedlejšího stanu a šli spát, abychom byli schopný vstát na ranní východ.

Azurové jezero Lago di Sorapis.

Kiwi byla jediná, kdo se mohl zchladit.

Hory kam se podíváš.

Monte Cristallo.

     Východ se dá pozorovat z kamenité stráně nad jezerem a nám vyšel na výbornou. Než slunce vykouklo, tak teda byla ve stínu docela zima, ale podívaná určitě stála za to. Jakmile se udělalo dostatečné teplo, tak jsme se sbalili a vyrazili zpět k autu.

Spokojení turisté.

Tenhle východ se povedl.

Ještě to pořádně omrknout a jde se dál.

    Když jsme dorazili k autu, tak jsme usoudili, že Kiwi toho má opravdu plný packy. Rozhodli jsme se tedy, že zbytek dne strávíme v kempu Olympia u města Cortina d'Ampezzo. Tenhle kemp určitě můžeme doporučit, my ocenili hlavně teplou vodu a sprchu. Jediná nevýhoda je zavřená brána od 23 do 7 hodin, což je pro lovce východu slunce docela problém, takže jsme auto museli nechat na parkovišti před kempem, abychom mohli brzo ráno vyrazit.

    Vstávání začalo být víc a víc namáhavé a tak jsme východ trochu zaspali. Cílem bylo Passo di Giau, na které jsme dorazili když už bylo slunce hodně nad skalami. Vůbec to ale nevadilo, protože tak akorát nasvítilo hlavní dominantu průsmyku, kterou je bezpochyby skalnatý výběžek Ra Gusela. Nejdřív jsme vyběhli na protější kopec, kde do kompozice skvěle zapadly azalky, kterými jsou místní kopce doslova poseté a pak jsme si pro ještě zajímavější obrázek došli k nedalekému jezírku. 

Typické pohled pro Passo di Giau.

Další z Dominant italských Dolomit.

Ještě jednou, tentokrát z úplně jiné perspektivy.

     Ranní cíl vyšel na výbornou, a tak jsme si mohli v klidu vychutnat snídani s výhledem do údolí a nabrat energii na obchůzku místní dominanty.

    Po snídani jsme se zabalili a vyrazili i přesto, že to vypadlo na déšť. Nechali jsme si ale v autě všechny nepromokavý věci, takže když nás přepadl poměrně prudký déšť, byli jsme rádi za azyl v jedné z horských chat - Rifugio Averau. Do chaty jsme vpadli totálně promočený, stejně jako několik dalších lidí a přečkali zde celý liják. Alespoň jsme mohli okusit místní speciality a připravit se na cestu zpět. Jakmile přestalo pršet, tak jsme popadli věci a stejnou cestou se vrátili k autu. Nechtěli jsme už počasí pokoušet a zase někde zmoknout. Naštěstí se ten den už voda nepřihnala.

Nejlepší parťáci na cesty.

Cinque Torri.

Vrtulníky tu lítají proklatě nízko.

Někdo se vydá pro fotku i na konec světa.

    Původní plán byl přespat ve stanu v Passu di Giau, ale plán jsme trochu překopali a nakonec se přesunuli do průsmyku na Passo di Falzarego a přespali v autě na parkovišti. Ráno nám opět nevyšla vstávačka na východ slunce, který jsme chtěli strávit u jezera di Limides. I přes pozdní vstávání nám hora Lagazuoi slunce pěkně zastínila a naskytl se nám krásný pohled na místní louky a my si s dobrým pocitem mohli dojít k jezeru a posnídat u něho.

Osvícené Passo di Falzarego.

Ráno u Lago di Limides.

Pohled na Lagazuoi.

Kiwi nevěřícně kouká, kam se chystáme.

     Od jezera jsme se pak přesunuli ke stanici lanovky, odkud jsme se nechali vyvést na kopec. Celá hora Lagazuoi je prošpikovaná tunely z první světové války, které jsou volně přístupné, případně se dá získat nějaké informace od průvodce v dobové uniformě, kterých jsme tu potkali několik. My jsme tunely vynechali, upřímně mi nedělají dobře tyhle stísněné prostory a s Kiwi by se tam asi stejně blbě lezlo. Vydali jsme se raději k jezeru nesoucí stejný název jako samotná hora. Cesta k jezeru je poměrně dlouhá a překonáte při ní téměř stejné převýšení jako lanovkou od parkoviště. Opět jsme to trochu neodhadli a téměř celou cestu jsme museli nést Kiwi v náruči, protože ostré kamení pro ni začala být nepřekonatelná překážka. Za odměnu jsme se alespoň konečně mohli vykoupat v horském jezeře a byla to paráda! Když jsme poobědvali, tak jsme stejnou cestou vyrazili zpět. Nastoupali jsme téměř ke stanici lanovky a následně jsem po sjezdovce, za hvizdu svišťů, došli až k parkovišti.

Masivní skalnatý útvar Lagazuoi.

Pohled na Passo Giau z druhé strany.

Přírodní květinářství.

Lago di Lagazuoi a jeho azurová barva.

Kiwi bylo občas potřeba vzít do náruče.

Místní dozor.

    Dost bylo skalnatých Dolomit a byl čas se přesunout směr Seiser Alm. První zastávkou bylo malebné městečko Santa Magdalena. Tahle vesnička se pyšní hned dvěma zajímavými kostely. První nese stejné jméno jako samotná vesnice - kostel Santa Magdalena. Navštěvovaný je spíš protilehlý kopec, ze kterého je kostel jako na dlani a když vám vyjde počasí, tak se za ním ukáží krásné skály. Nám počasí úplně nepřálo, ale nakonec se skalnaté výběžky přeci jen ukázaly. Druhým svatostánkem je kostel San Giovanni, který trčí samotný, na louce, jako kůl v plotě. Opět se za ním rýsují ty samé skály, ale tentokrát se nám už neukázaly. Dá se dojít až k samotnému kostelu, ale za poplatek 5€.

Kostel Santa Magdalena s horským pozadím. 

Musím Vám ale klapnout počasí.

Tady už se nám hory schovaly.

    Krásných kostelů je tu opravdu hodně. Další, který určitě nesmíte minout je kostel Sankt Valentin, který se nachází nedaleko lanovky na Seiser Alm. U kostela se dá příjemně posedět nebo lehnout na nekonečné louky v okolí. My tu poobědvali, pokecali s místními ještěrkami a vyrazili o kostel dál. Tentokrát pěkně vysoko nebo nám to alespoň tak přišlo. Je to kostel San Giacomo a opět se pyšní krásným pozadím. My si tady ale pěkně vyžrali počasí. Když jsme přijeli pod kostel a vyběhli k němu, tak se zatáhlo a spustil se déšť, že jsme jen tak tak doběhli do auta a kostel si stihli prohlídnout jen z jedné strany. Sem se ale určitě musíme vrátit.

Asi nejznámější kostel Dolomit.

Kostel svatého Valentýna.

Místní obyvatelé byli velmi zvědaví...

...a fotogeničtí.

Poslední kostel našeho výletu.

    Plán na následující hodiny byl jasný, ale totálně nám selhal. Chtěli jsme vyjet autem na Seiser Alm, tam přespat někde na tajňáka ve stanu a užít si epesní východ slunce. Jenže na takovýhle blázny tam jsou nachystaný. Na Seiser Alm sice můžete vyjet po 17. hodině, ale na parkovišti nesmíte zůstat po 23. hodině a to byla poměrně zásadní čára přes rozpočet. Dá se tam i vyjet autobusem, ten nám ale o hodinu ujel, případně se dá volit lanovka za 20€. Šlapat se nám nahoru taky nechtělo, protože nám Kiwi dávala pohledem dost jasně najevo, že už nikam jít nechce a vyjet autem ráno taky nepřipadalo v úvahu, protože parkoviště tam otvírá až v 6 hodin. Tady nám tedy nezbylo nic jiného než se vrátit k lanovce, přespat v autě a ráno vyrazit do Prahy. Byla to škoda, ale o to víc důvodů máme se sem vracet.

    Jedna dobrá rada na závěr. Připravte se, že v Dolomitech budete hodně improvizovat. Počasí je schopný se tu otočit během několika minut a jednotky kilometrů tu působí jako desítky kilometrů v českých horách. Ale určitě to za to všechno stojí! Díky všem co dočetli až sem a pokud byste chtěli nějaký tip nebo rady ohledně Dolomit, určitě mi napište! Za odměnu, že jste se dostali až sem přikládám odkaz na naše trasy, ze kterých jsme primárně vycházeli. :)